2.kapitola 1/2

24. srpna 2011 v 10:46 | Žužu |  Měsíční Písen

2.

Když jsem v pondělí ráno dorazila do garáže, seděl vlkodlak Mac na schodu před dveřmi do kanceláře.


Tvářila jsem se netečně a nedala jsem najevo nic z překvapivě silného zadostiučinění, které mě ovládlo, jen jsem mu podala těžký pytlík se sendviči z rychlého občerstvení, abych mohla vytáhnout klíč a odemknout. Vyrostla jsem ve společnosti divokých zvířat, vím, jak je zkrotit. Pokud jsem ho odhadla správně, zahnalo by ho srdečné přivítání na ústup rychleji než drsná slova, ale jídlo bylo vždy dobrým lákadlem.
"Najez se," řekla jsem mu a vydala se do koupelny, abych se převlékla do pracovních šatů. "Jeden mi schovej, zbytek je pro tebe."
Když jsem se vrátila, všechny sendviče až na jeden byly ty tam.
"Děkuji," řekl s pohledem upřeným na mé nohy.
"Odpracuješ si to. Pojď a pomoz mi zvednout dveře garáže." Zavedla jsem ho kanceláří do dílny. "Dneska nemáme nic naléhavého, takže můžeme pracovat na mém broukovi."
Brouk v tu chvíli nevypadal nijak vábně, ale až s ním skončím, bude nastříkaný a naleštěný a bude příst jako kotě. Prodám ho za dvojnásobek toho, co jsem do něj vložila, a najdu si nové auto ke vzkříšení. Téměř polovina mého zisku pocházela z renovace klasických volkswagenů.
Několik hodin jsme pracovali v přátelském tichu, pak se mě zeptal, jestli může použít můj telefon k dálkovému hovoru.
"Pokud nebudeš volat až do Číny," odpověděla jsem a zápasila se šroubem, který na místě držela třicetiletá vrstva rzi.
Nepřiplížila jsem se ke kanceláři, abych ho šmírovala. Nepraktikuji špehování soukromých hovorů. Ani nemusím. Mám totiž výtečný sluch.
"Ahoj," řekl. "To jsem já."
Ale ne zas tak dobrý, abych slyšela osobu na druhém konci.
"Jsem v pořádku. Opravdu," řekl rychle. "Podívej, nemůžu mluvit dlouho." Odmlka. "Bude lepší, když to nebudeš vědět." Odmlka. "Já vím. Viděl jsem to ve zprávách. Nevzpomínám si na nic z toho, co se stalo potom, co jsme odešli z plesu. Nevím, co ji zabilo a proč to nezabilo i mě."
Ach ne, pomyslela jsem si.
"Ne. Podívej, prozatím bude lepší, když nebudeš vědět, kde jsem." Odmlka. "Říkám, že nevím, co se stalo. Ale já ji nezabil." Odmlka. "Nevím. Jen řekni mámě a tátovi, že jsem v pořádku. Mám je rád - a pátrám po těch, kdo ji zabili. Už musím jít." Odmlka. "Taky tě mám rád, Joe."
Existovalo tucet vysvětlení pro část rozhovoru, kterou jsem vyslechla. Dva tucty.
Nedokázala jsem ale přestat myslet na varovné příběhy o tom, co se stane, když se vlkodlak poprvé promění, aniž by věděl, co vlastně je.
V duchu jsem si poskládala Macova slova do obrázku chlapce, který se vykradl ze školního plesu, aby se pomuchloval s přítelkyní pod úplňkem, protože nevěděl, co je. Mladí vlkodlaci potřebují při prvních několika proměnách vedení někoho silného a dominantního, jinak nad sebou ztratí kontrolu.
Pokud byl Mac skutečně mladý vlkodlak, vysvětlovalo by to, proč si nevšiml, že se liším od lidí okolo. Smysly je třeba naučit se používat.
V Americe Proměňují lidi ve vlkodlaky většinou přátelé nebo rodina. Existuje celá podpůrná struktura, která mladého vlka vyučí a zajistí bezpečí jemu i všem okolo. Přesto se občas stane, že někoho napadne zbloudilý vlkodlak. Jednou z povinností smečky je odpadlíky zabít a vystopovat jejich oběti.
Navzdory tomu, co tvrdí příběhy, se ne každá osoba, kterou kousne vlkodlak, promění. K tomu je potřeba útoku tak krutého, že se oběť ocitne na prahu smrti, aby magie vlka překonala imunitní systém těla. Podobné útoky se do novin dostanou pod titulky jako "Muž napaden smečkou vzteklých psů". Oběť obyčejně podlehne zraněním nebo proměně. Pokud člověk přežije, zotaví se rychle a zázračně - až do následného úplňku, kdy zjistí, že vlastně nepřežil. Že není takový jako dřív. Smečka ho obvykle najde ještě před první proměnou a usnadní mu vstup do nového života. Smečky sledují zprávy a čtou noviny a snaží se zabránit tomu, aby nový vlk zůstal sám - a aby se jejich tajemství dostala na veřejnost.
Možná Maca nikdo nenašel. Možná své děvče zabil, a když se proměnil zpět v člověka, odmítl uvěřit tomu, co udělal. Co je. Dosud jsem předpokládala, že opustil smečku, ale pokud je mladý, nepoučený vlk, je ještě nebezpečnější.
Zrezivělý šroub mi praskl v ruce, protože jsem nedávala pozor. Když se Mac vrátil zpátky, zrovna jsem se snažila vypáčit zbytky šroubu ze závitu - jako bych potřebovala práci navíc.
Neplánovala jsem cokoli říct, ale nakonec jsem neodolala. "Možná znám pár lidí, kteří by ti mohli pomoct."
"Mně nikdo nepomůže," odpověděl unaveně. Pak se usmál, jeho úsměv by však vypadal přesvědčivěji, kdyby neměl tak smutné oči. "Jsem v pořádku."
Odložila jsem nářadí stranou a pohlédla na něj.
"Ano, myslím, že budeš," řekla jsem a jen jsem doufala, že nedělám chybu, když nenaléhám. Před dalším úplňkem o něm musím říct Adamovi. "Jen si pamatuj, že je o mně známo, že uvěřím i šesti nemožným věcem ještě před snídaní."
Zkroutil koutky úst nahoru. "Lewis Carroll."
"A to se říká, že dnešní mládež není vzdělaná," řekla jsem. "Důvěřuj mi a zjistíš, že ti moji přátelé mohou pomoct víc, než považuješ za možné." Zazvonil telefon a já se vrátila zpátky k práci. "Mohl bys to prosím vzít, Macu?" požádala jsem.
Skončili jsme v šest, ale protože byl podzim, byla už venku tma. Díval se, jak zamykám, a očividně o něčem přemýšlel. Schválně jsem si hrála se zámkem, abych mu poskytla víc času, ale nevyužil toho.
"Uvidíme se zítra," řekl místo toho.
"Dobrá." Pak jsem se impulzivně zeptala: "Máš dneska v noci kde spát?"
"Jasně," řekl s úsměvem a zamířil pryč, jako by měl skutečně nějaký cíl.
Málem jsem se kousla vzteky do jazyka. Přinutila jsem ho zalhat. Jakmile mi jednou začne lhát, bude o to těžší přesvědčit ho, aby se mi svěřil. Nevím, proč tomu tak je, ale prostě to tak funguje - alespoň podle mých zkušeností.
Nadávala jsem si celou cestu domů, než jsem ale nakrmila Médeu a připravila si něco k večeři, našla jsem způsob, jak celou věc napravit. Zítra mu vezmu přikrývku a odemknu Stefanův mikrobus, který trpělivě čekal na náhradní brzdy z Oregonu. Stefanovi by pravděpodobně nevadilo, kdyby v něm Mac jednu nebo dvě noci přespal.
Radši jsem mu ale zavolala, protože upíry není moudré zaskočit.
"Jasně," řekl, aniž by se zeptal, koho chci v jeho autě vlastně nechat spát. "Mně to nevadí, srdíčko. Jak dlouho bude trvat, než bude můj mikrobus zase pojízdný?"
Na upíra nebyl Stefan špatný chlap."Díly mají dorazit pozítří," řekla jsem mu. "Zavolám ti, až je dostanu. Když mi pomůžeš, zvládneme to během několika dlouhých večerů. Jinak mi to bude trvat asi den."

"Dobře," řekl. Očividně to bylo i sbohem, protože vzápětí se v telefonu ozval oznamovací tón.
"No," obrátila jsem se ke kočce, "vypadá to, že musím jít koupit deku." Potřebovala jsem novou přikrývku, protože moje by byla cítit po kojotovi a vlkodlakovi, který mě sotva znal, by můj pach nebyl příjemný.
Několik minut jsem strávila hledáním peněženky, pak jsem si uvědomila, že jsem ji nechala v sejfu v dílně. Naštěstí jsem měla garáž při cestě.
Protože už byla tma, nechala jsem auto na ulici za garáží, kde by pouliční osvětlení mohlo odradit podnikavé vandaly. Prošla jsem parkovištěm a přátelsky poplácala Stefanův mikrobus zaparkovaný u dveří kanceláře.
Stefanův vůz je pomalovaný tak, aby se podobal duchařskému mikrobusu ze seriálu Scooby Doo, což říkalo hodně o upírovi, kterému patřil. Stefan mi jednou přiznal, že před pár lety, když začal sledovat Buffy, krátce zvažoval, že ho nastříká na černo, nakonec se ale rozhodl, že přemožitelka upírů se Scooby Doo prostě nevyrovná.
Otevřela jsem dveře kanceláře, ale neobtěžovala jsem se rozsvítit, protože ve tmě vidím docela dobře. Peněženku jsem našla přesně tam, kde jsem ji nechala. Vyndala jsem ji ze sejfu a zase ho zamkla. Ze zvyku jsem zkontrolovala, jestli je radiátor nastavený na nízkou teplotu. Přístroje byly vypnuté a nářadí schované. Vše bylo na svém místě a mě jako obvykle ovládl pocit zadostiučinění z toho, že tohle všechno je moje - no, moje a banky.
S úsměvem jsem vyšla z kanceláře a zamkla za sebou. Nepohybovala jsem se potichu úmyslně, když ale vyrůstáte ve smečce vlkodlaků, naučíte se být tišší než ostatní.
"Jděte pryč." Macův hlas dolehl z opačné strany Stefanova mikrobusu. Promluvil tichým, vrčivým hlasem, který jsem u něj ještě nezaslechla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama