3.kapitola 1/2

24. srpna 2011 v 10:50 | Žužu |  Měsíční Písen

3.

Proklouzla jsem kanceláří a pootevřela opatrně dveře ven, ale vůně parfému a bylin, která se nesla nočním vzduchem, mi napověděla, že všechno je v pořádku.


Těsně za Stefanovým mikrobusem zastavil tmavý cadillac. Otevřela jsem dokořán. Šofér v livreji se dotkl klobouku na pozdrav a otevřel zadní dveře vozu. Seděla v něm starší žena.
Strčila jsem hlavu zpátky do kanceláře a zavolala: "Všechno v pořádku, Macu. Jen úklidová četa."
Udržovat lidi v nevědomosti o magii je velmi specializovaný a lukrativní obchod a Adamova smečka má na výplatní listině nejlepší čarodějku na pacifickém severozápadě. Klepy o původu Elizavety Arkaděvny Višněvecké a o tom, jak se dostala do Tri-Cities, se každý týden mění. Myslím, že ty nejneuvěřitelnější šíří ona sama spolu s hejnem vnoučat a pravnoučat. Vím o ní jen to, že se narodila v Moskvě a v Tri-Cities žije už aspoň dvacet let.
Elizaveta vystoupila z velkého vozu stejně teatrálně jako primabalerína na jeviště. Všechno to drama ale stálo za to.
Byla vysoká přes metr osmdesát a vlastně jen kost a kůže, měla dlouhý, elegantní nos a pichlavé šedé oči. Její styl oblékání se nacházel někde na pomezí bábušky a Baby Jagy. Vrstvy pestrobarevných látek jí sahaly až k lýtkům a vše zakrývala dlouhou vlněnou pláštěnkou a obnošeným šálem, který si uvazovala kolem hlavy a krku. Její oděv nebyl autentický, tedy alespoň ne ze žádného období či místa, o kterém bych věděla, ale ještě se nenašel nikdo dostatečně odvážný na to, aby jí to řekl.
"Elizaveto Arkaděvno, vítám vás," řekla jsem, prošla jsem okolo mikrobusu a zastavila se vedle jejího vozu.
Zamračila se na mě. "Volal mi Adamija a říkal, že tu máš mrtvolu jednoho z jeho vlků." Její hlas měl v sobě říznost britské aristokratky, podle čehož jsem poznala, že se zlobí - najednou měla tak silný přízvuk, že jsem jí jen těžko rozuměla. A když se skutečně vztekala, nemluvila vůbec anglicky.
"Vlkodlaka ano," přitakala jsem. "Ale nemyslím, že je Adamův." Adamija byla, jak jsem se dozvěděla, laskavá zdrobnělina jména Adam. Pochybuji, že ho tak někdy oslovila tváří v tvář. Elizaveta se jen zřídkakdy chovala láskyplně k někomu, kdo ji mohl slyšet.
"Tělo je v dílně," řekla jsem. "Krev je ale všude okolo. Vlkodlak mě pronásledoval i s roztrženou arterií, takže krvácel odsud až ke skladišti, tam roztrhl na dvou místech plot, než nakonec vykrvácel na ulici. Skladiště má kamery a já k převozu těla použila Stefanovu dodávku." Ukázala jsem na auto.
Pověděla něco rusky řidiči, ve kterém jsem poznala jednoho z jejích vnuků. Uklonil se, odpověděl, obešel vůz a otevřel kufr.
"Jdi," poručila mi a mávla rukama, jako by mě zaháněla. "O svinčík tady venku se postarám i bez tvé pomoci. Ty počkej u těla. Adam tu brzy bude. Až se na mrtvolu podívá, poví mi, co s ní. Tys zabila toho vlka? Stříbrnou kulkou, takže se mám dívat po patroně?"
"Zuby," odpověděla jsem, protože věděla, co jsem. "Byla to nehoda, tedy jeho smrt byla."
Otočila jsem se ke kanceláři, ale popadla mě za paži. "Co tě to napadlo, Mercedes Thompsonová? Malý vlk, který útočí na velké, nežije dlouho. Štěstí tě nakonec opustí."
"Zabil by chlapce pod mojí ochranou," namítla jsem. "Neměla jsem na vybranou."
Pustila mě a nesouhlasně si odfrkla, když ale promluvila, v hlase jí opět zazníval silný ruský přízvuk. "Vždy máš na vybranou, Mercy. Vždycky. Pokud napadl chlapce, pak asi opravdu nepatří Adamijovi."
Pohlédla na šoféra a něco vyštěkla. Efektivně propuštěna jsem zamířila zpátky k Macovi a k mrtvému vlkodlakovi.
Našla jsem Maca skrčeného nad mrtvolou. Olizoval si prsty, jako by si je čistil od krve. To nebylo dobré znamení. Byla jsem si jistá, že kdyby se Mac plně ovládal, nedělal by to.
"Macu," řekla jsem a zamířila okolo něj do zadní části garáže, kde jsme předtím seděli.
Zavrčel na mě.
"Nech toho," poručila jsem ostře a snažila se nedat najevo strach. "Ovládej se a pojď sem. Je pár věcí, které bys měl vědět, než Adam dorazí."
Snažila jsem se vyhnout boji o dominanci, protože mi instinkty napovídaly, že Mac je přirozený vůdce, který se může jednou stát alfou vlastní smečky - a já jsem žena.
Rovnoprávnost žen do světa vlkodlaků zrovna nepronikla. Spářená žena zastává ve smečce postavení podle svého druha a nespářené ženy stojí vždy níž než muži, pokud ovšem nejsou mimořádně submisivní. Tato drobná skutečnost mi během dětství ve vlkodlačí smečce působila nekonečné trápení. Ale bez někoho dominantnějšího, než byl on sám, se Macovi nepodaří vlka ovládnout. A protože Adam ještě nedorazil, bylo to na mně.
Hleděla jsem na něj, snažila jsem se co nejlépe imitovat otčíma a povytáhla jsem obočí. "Macu, proboha, nech toho mrtvého chudáka být a pojď sem."
Pomalu vstal, ale stále z něj čišela hrozba. Potřásl hlavou, promnul si obličej a zavrávoral.
"Pomohlo to," řekl. "Můžete to zkusit ještě jednou?"
Udělala jsem, co jsem mohla. "Macu. Okamžitě pojď sem."
Klopýtal ke mně jako opilý a těžce se mi posadil k nohám.
"Až Adam dorazí," řekla jsem pevně, "nedívej se mu do očí déle než vteřinu nebo dvě. Doufám, že ti v tom zabrání instinkt. Nemusíš se před ním plazit, pamatuj, že jsi neudělal nic špatného. Nechej mluvit mě. Chceme, aby tě Adam vzal s sebou domů."
"Je mi dobře samotnému," namítl Mac a znělo to, jako by byl opět sám sebou. Jen kdyby nezíral na mrtvolu.
"Ne, není," opáčila jsem neústupně. "Kdyby tu nebyla žádná smečka, mohl bys přežít. Pokud ale narazíš na některého z Adamových vlků, aniž by tě představil smečce, pravděpodobně tě zabije. A taky se blíží úplněk. Adam tě může do té doby naučit ovládat zvíře v tobě."
"Já můžu toho netvora ovládnout?" zeptal se Mac a ztuhl.
"No jasně," odvětila jsem. "A není to netvor o nic víc než kosatka. Vlkodlaci jsou výbušní a agresivní, ale nejsou zlí." Pak jsem si vzpomněla na toho, který ho prodal, a opravila jsem se. "Alespoň o nic víc než lidé."
"Nepamatuju si, co zvíře dělá," namítl Mac. "Jak ho můžu ovládnout?"
"Zpočátku je to těžké," přiznala jsem. "Ale dobrý alfa ti to pomůže překonat. Až získáš kontrolu, můžeš se klidně vrátit ke starému životu. Budeš muset být samozřejmě opatrný, protože i v lidské podobě budeš výbušnější a silnější než dřív. Adam tě všechno naučí."
"Nikdy se nebudu moct vrátit zpátky," zašeptal.
"Napřed se nauč ovládat," řekla jsem. "Jsou tu lidé, kteří ti s ostatním pomohou. Nevzdávej se."
"Nejste jako já."
"Ne," přitakala jsem. "Jsem kožoměnec, to je trochu něco jiného. Já už se tak narodila."
"Já o kožoměncích nikdy neslyšel. Je to nějaký druh fae?"
"Tak trochu," řekla jsem. "Nemám bezva vlastnosti jako vy vlkodlaci. Nemám super sílu. Super léčivé schopnosti. Ani smečku."
"Ale nemůžete ani sežrat svoje přátele," namítl. Netušila jsem, jestli si dělá legraci, nebo ne.
"Má to i své výhody," souhlasila jsem.
"Jak to, že toho o vlkodlacích tolik víte?"
Otevřela jsem ústa, abych mu povyprávěla krátkou verzi, ale pak jsem se rozhodla, že delší by mohla lépe odvést jeho pozornost od mrtvého těla.
"Moje matka byla rodeový fanda," začala jsem a sedla si vedle něj. "Měla ráda kovboje, jakékoli kovboje. Zakoukala se do jezdce na býkovi, do indiána z kmene Černá noha jménem Joe Starý kojot. Pocházel z Browningu v Montaně a ona s ním otěhotněla. Prý jí tvrdil, že pochází z dlouhé linie kouzelníků, ale ona si tehdy myslela, že se na ni snaží jenom zapůsobit. Zemřel při automobilové nehodě tři dny po jejich seznámení.
Bylo jí sedmnáct a rodiče se ji snažili přesvědčit, ať jde na potrat, ale ona odmítla. Pak se ji snažili přemluvit, aby mě dala k adopci, ale ona byla odhodlaná vychovat mě sama. Když mi byly tři měsíce, našla v postýlce štěně kojota."
"Co udělala?"
"Pokusila se najít rodinu mého otce," řekla jsem. "Vydala se do Browningu a objevila několik rodin stejného příjmení, tvrdily ale, že o žádném Joeovi nikdy neslyšely. On ale určitě byl indián." Ukázala jsem sama na sebe. Nevypadám čistokrevně, na to mám příliš silné anglosaské rysy. Moje pleť je ale snědá i v listopadu a rovné vlasy mám stejně tmavé jako oči. "Ale jinak toho o něm moc nevím."
"Starý kojot," řekl Mac zadumaně.
Usmála jsem se na něj. "To zní, jako bychom proměnu měli v rodině, že jo?"
"Ale jak to, že vás vychovali vlkodlaci?"
"Pradědečkův strýc byl vlkodlak," řekla jsem. "Mělo to být rodinné tajemství, ale před mojí matkou nic neutajíš. Prostě se na lidi usměje a ti jí poví celý svůj životní příběh. No, našla si jeho telefonní číslo a zavolala mu."
"Páni," řekl Mac. "Já žádného z praprarodičů nepoznal."
"Já taky ne," řekla jsem a usmála se. "Jen jejich strýce vlkodlaka. Jednou z výhod vlkodlaků je dlouhý život." Tedy pokud se naučí ovládat vlka, ale to mu lépe vysvětlí Adam než já.
Pohled mu opět zalétl k našemu mrtvému příteli.
"No," povzdychla jsem si. "Ale i tak tě může zabít hloupost. Pradědečkův strýc byl dost chytrý na to, aby přežil generace, a nakonec se nechal jednou v noci na lovu rozpárat losem.
Takže," pokračovala jsem, "nás přijel navštívit a sotva mě uviděl, poznal, co jsem. To bylo ještě předtím, než fae vystoupili na veřejnosti, a všichni se snažili předstírat, že věda vyvrátila existenci magie. Přesvědčil matku, že bude bezpečnější, když vyrostu v marokově smečce v divočině Montany. Má v horách vlastní město, kam cizinci zavítají jen vzácně. Vychovala mě tamní bezdětná rodina."
"Matka se vás prostě vzdala?"
"Navštěvovala mě každé léto a oni jí život zrovna neulehčovali. Marokové nemají lidi v lásce, jen partneři a děti vlkodlaků tvoří výjimku."
"Myslel jsem, že marok je vlk, který vládne Severní Americe," řekl Mac.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama