Vlk

21. srpna 2011 v 22:16 | Žužu |  Povídky a Básně
Povídka: Vlk
Max kapitol: 29

1.kapitola

Tatsuya

Jsem zrovna na cestě ze školy, když mi zavolá táta, abych se u něj stavil v práci. Už v té chvíli jako bych intuitivně vycítil, že se děje něco divného. Odkdy mě potřebují ve speciálním genetickém ústavu? Kdyby volala máma, tak to pochopím. Ta tam pracuje taky, ale není na pravidla o utajování tak striktní jako otec. Možná to nakonec stejně byla ona, kdo ho přesvědčil, že nebude na škodu, abych se tam zase porozhlídl.


Dojdu před železnou bránu hlídanou kamerami a bezpečnostním systémem. Z budky na straně jedné ze zdí, kterou je obehnán pozemek, se na mě vykloní nějaký dědek, který vypadá nejmíň na sto padesát a přeměří si mě podezíravým pohledem.
"Tatsuya Shimizu. Jdu za rodiči." Oznámím mu své jméno a důvod návštěvy a čekám, než to jeho zpomalené vedení zpracuje. Ta lidská mumie po mě chce ještě občanku. A to sem chodím každých pár měsíců. Nevidí mě přece poprvé… ale to je holt ta stařecká skleróza.
Dědek nakonec kývne a tlačítkem na stole před sebou mi otevře bránu dovnitř. Vejdu a zadívám se před sebe na bílou vysokou budovu s mnoha okny. Vypadá jako krabice. V duchu se musím ušklíbnout nad tím přirovnáním. Vůbec celé to na mě působí spíš jako psychiatrická léčebna, než vědecký ústav. Stejné zamřížované okna a kolem budovy cosi co jde s nadsázkou nazvat aspoň výběh, aby se měli blázni, vlastně vědátoři, kde proběhnout. Ne že by to tu svádělo k procházkám. Pár seschlých keřů, sem tam strom a pošlapaný špatně ostříhaný trávník.
"Tatsuyo!" zaslechnu od vstupních dveří matčin hlas. Přestanu se rozhlížet a přejdu k ní.
"Ahoj mami, tak s čím potřebujete pomoct?" zeptám se a vejdu za ní do prostorné haly.
"Přimluvila jsem se za tebe u vedení a u otce a nakonec jsem ti tu sehnala práci. No nejsi rád? Říkal jsi přece, že hledáš brigádu ne?" rozzáří se vysoká tmavovláska.
"Cože? Mami ty ses snad zbláznila… v genetice vynikám asi stejně jako ovce v goniometrii, a nic proti, ale stejně tak mě i zajímá jestli rozumíš." Namítnu okamžitě a zůstanu na ni nevěřícně zírat.
"Neboj, nebude to žádná těžká práce s vědou, jen se budeš starat o naše pokusné exempláře." Usmívá se mamka pořád stejně klidně a já v duchu umírám touhou obrátit se a utéct. Kdybych nevěděl kolik úsilí ji muselo stát, mi tu práci sehnat, tak to taky udělám. Ale mám na to žaludek? Už teď si živě představuji jakési zpitvořené tvory a je mi z toho silně nevolno.
Nastoupíme do výtahu a vyjedeme do třetího patra. Sotva se otevřou dveře, zahlédnu na chodbě otce. Už podle jeho výrazu je mi jasné, že mě tu nevidí zrovna dvakrát rád. Copak mi vůbec nevěří? Kdo by měl zájem krást tady poťouchlé papíry se vzorci. Navíc bych se v nich ani nevyznal. Spolu s matkou přejdeme k otci a zamíříme chodbou neznámo kam. Kolem nás občas projde někdo v bílém plášti, ale jen málokdy pozdraví. Papíry v jejich rukou jsou asi zajímavější.
"Už ti mamka řekla, co budeš dělat?" zeptá se mě otec.
"Mám se vám prý starat o… hm, pokusný materiál, nebo tak něco." Co že to vůbec bylo? No každopádně se mi to líbit asi nebude.
"Žádný pokusný materiál." Odvětí otec a otevře dveře na konci chodby. Vejdu za ním dovnitř. To co uvidím mi na chvíli vyrazí dech. Přinejmenším jsem tohle nečekal. Naproti dveřím je velké okno s mřížemi, které se mi zdají silnější, než jinde. Po obou stranách prostorného pokračování chodby jsou potom ve zdech obdélníkové cely. Ty jsou vepředu zamřížované a opatřené silným zámkem. Připomíná mi to věznici. To samo o sobě by ještě nebylo tak divné, kdyby se ve většině těch podivných cel nekrčili lidé. První čeho si na nich všimnu je, že jsou zhruba stejného věku jako já sám, tedy okolo osmnácti let.
"Co je jim?" hlesnu jako ve snách a stále se rozhlížím.
"To je synu, výsledek mnohaleté práce. Podařilo se nám zkombinovat lidskou a psí DNA a vytvořit tak tyto tvory. Jejich těla jsou jedinečná především tím, že dokážou měnit svou strukturu z lidské na psí." Odpoví mi otec pyšně a mě se skoro zatmí před očima. Je tohle možné? Nedělá si ze mě jen srandu? Je to celý na hlavu…
"Jak jako… měnit na psy?" dostanu ze sebe šokovaně. Matka přejde k jedné z cel a promluví na brunetku ležící stočenou na zemi. Ta k ní pozvedne pohled a než se stačím vzpamatovat, stojí na jejím místě krásná kolie. Tak tohle už je trochu moc. Opřu se o dveře za sebou a přiložím si ruce k obličeji. Tohle se mi snad jen zdá.
Rodiče počkají, až se trochu uklidním. Nejsem si sice jistý jestli si někdy zvyknu, ale přinejmenším se připravím vyslechnout si další informace.
"Tvoje práce bude starat se o ně. Přistupuj k nim jako ke psům. Támhle v těch dveřích vzadu u okna je sklad s vodou a žrádlem. Dostávají granule se speciálním složením. Dáš jim nažrat, vodu do misek a to je vše. Zbytek nech na školeném pracovníkovi." Za úkoluje mne otec a já se nezmůžu na nic jiného, než přikývnutí.
"Na co jich tu vůbec máte tolik?" napadne mě a v duchu rychle cely přepočítám. Je jich deset. Na každé straně pět, ale lidí je tu jen šest. Skoro polovina cel je prázdná.
"Chováme je jako mazlíčky pro ty nejbohatší celebrity a zároveň kvůli studiím jejich chování." Odpoví mi znovu otec.
"Mazlíčky?" vytřeštím na něj oči. A to jsem si myslel, že víc překvapený už být nemůžu.
"Ano, několik už jsme jich prodali. Potom co je tady vycvičíme, aby byli poslušní tak si je můžou zakoupit lidé, ale je to stále ještě hodně utajovaná záležitost a navíc nepředstavitelně drahá." Přiblíží mi situaci matka. Mám chuť jim něco říct. Ale nechám to být. Nemyslím si, že je tohle správné. Že vytváření jakéhosi pololidského druhu je něco skvělého. Ne, podle mě by se to dělat nemělo a prodávat je jako mazlíčky mi přijde jako vrchol, ale mlčím. Můj názor tady nemá ani tu nejmenší váhu.
Všimnu si, že naproti dveřím od skladu se žrádlem jsou ještě jedny. Na těch je vyvěšená cedule s přísním zákazem vstupu.
"Co je támhle?" kývnu k nim s nově probuzenou zvědavostí. Naši si vymění znepokojený pohled. Když nad tím tak přemýšlím, tak by tahle práce neměla být nijak těžká. Jde jen o to dát žrádlo pár lidem… to tedy zní… a ještě za to dostanu zaplaceno. Je divné, že v tom není žádný háček.
"Tam je náš poslední experiment." Promluví nakonec matka a otec se na ni podívá skoro vyčítavě.
"Proč je mimo tyhle?" pobídnu ji říct něco víc a hned znervózním. Že s ním něco nebude v pořádku je mi hned jasné, ale bude se to nějak týkat mé práce?
"Je to jeden z matčiných posledních experimentů. Zkusila použít vlčí DNA místo psí. V praxi se stalo to, že se exemplář sice povedl, nicméně
na rozdíl od psů, kteří vycvičit jdou, tenhle je divoký a agresivní. Budeš se o něj starat taky, ale nechoď k němu nijak blízko, nebo bez výstroje." Řekne otec a zavede mě do skladu. Už se chci zeptat jakou výstroj tím myslel, když přede mne položí hromádku složené černé látky, která je zevnitř něčím vyztužená. Dělají si srandu? Jednak to vypadá trapně a pak taky jak bych se v tom asi mohl pohnout? Už předem vím, že tohle si na sebe nikdy nevezmu.
Všimnu si, že otec už se mě chystá pobídnout, abych si to oblíkl, když se dveře naproti rozletí a ven vyběhne nějaký vysoký muž se sněhově bílým vlkem v patách. Zaslechnu jak matka za mnou zaklela a v další vteřině srazí vlk toho muže na zem a rovnou se začne sápat po jeho krku. Ani nevím proč, ale rozběhnu se k nim a divoké zvíře z muže shodím. Špatný nápad. V další chvíli mě vlk srazí na zem a vyjede po mě. Instinktivně si chráním obličej rukama a snažím se ho odstrčit, ale vůbec mi to nejde. Ucítím jak se mi jeho tesáky s divokým vrčením zařezávají hluboko do ruky. Vykřiknu a v očích mám najednou slzy bolesti. Vlk ještě párkrát trhne s mou rukou, než bolestně zakňučím a stisknu oči. Náhle pocítím jak se stisk jeho zubů pomalu vytrácí. Odvážím se otevřít oči a snažím se nevšímat si bolesti v zakrvácené ruce. Vlk se na mě teď dívá skoro provinile s ušima sklopenýma k hlavě a ocasem staženým mezi nohama. Chvíli na něj překvapeně zírám, než čumákem drcne do bolavé ruky, kterou začne opatrně olizovat. Ohlédnu se na ostatní přítomné, kteří na mě civí jako na zjevení boží.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama