Vlk - 2kapitola

29. srpna 2011 v 11:25 | Žužu |  Povídky a Básně

2kapitola

"Nemáte tu lékárničku?" zeptám se.


"Nech ji a slez ze mě." Zavrčím na zvíře podrážděně. Vlk se na mě podívá a chvíli váhá, ale nakonec mě poslechne a seskočí z mé hrudi na zem. Posadím se a hodím po něm výhružným pohledem.
"Teď stůj v klidu a ani se nehni." Přikážu mu a kývnu na matku, aby šla ke mně. Ta mě znepokojeně poslechne a začne mi ruku ošetřovat. Za zády slyším tlumené vrčení, které zesílí pokaždé, když se někdo z okolí pokusí přiblížit. Nevšímám si toho.
"Tohle je ten váš vlčí kříženec? Podle toho co jsi mi řekla, jsem tipoval že poslouchá mnohem hůř." zeptám se matky, která mi zrovna obmotává kolem ruky obvaz.
"Ano… ale nerozumím tomu. Tohle jsem ještě nikdy neviděla. Neposlouchá nikoho… až na tebe." zakroutí žena zmateně hlavou a já na ni upřu překvapený pohled. Až na mě? Proč zrovna na mě? Nestačím si odpovědět dřív, než se za mnou ozve hrozivé zavrčení, horší než všechny předchozí. Donutí mě to otočit se na scénu za svými zády. Ten muž, kterému jsem před chvílí zachránil krk se teď tyčí nad vlkem s jakousi podivnou tyčí v rukách. Podle způsobu držení a pohybů mi dojde, že v ní bude elektrický proud. Takhle se to zvíře snaží zkrotit? Dávají mu rány elektrickým šokem? No to se nedivím, že je pak agresivní.
"Jdi od něj." Zavrčím na muže s tyčí v ruce a postavím se. Vlk přede mnou se nakrčí připravený ke skoku čelem k tomu muži. Připadá mi že jen čeká na moje svolení a roztrhal by ho na cucky.
"To je v pořádku, je to normální postup, zvykneš si." Odvětí ten chlap ignorujíc mé varování a znovu se rozmáchne proti vlkovi. Ten se jen těsně vyhne jeho ráně a couvne přitom směrem ke mně. Moc nerozumím proč to dělá. Ale jedno nemůžu popřít. Opravdu čeká na můj příkaz. Nevím proč, opravdu nemám tušení, ale najednou jako bych si tím byl naprosto jistý, že to tak je.
"Přestaň vrčet a vrať se do klece, já už to vyřídím." Nařídím vlkovi přísně. Ten přestane cenit ostré tesáky a s mírnějším zavrčením se otočí na mě. Připadá mi, že se chce jen ujistit, že to bylo na něj.
"Běž, přijdu za tebou." Vyhrknu a vrčení ustane úplně. Vlk se rozběhne zpátky k otevřeným dveřím. Na prahu se ještě otočí a podívá se na mě. Nejistě? Možná má přeci jen v tom děsivém výrazu něco lidského.
"Běž, za chvíli jsem u tebe." Popoženu ho mírnějším hlasem, než bych od sebe čekal. Rozhodně nemůžu říct, že bych se na něj nezlobil. Vždyť mi málem ukousnul ruku. To si s ním ještě vyřídím, ale nejdřív mě čeká něco jiného. Počkám dokud se dveře se zakázaným vstupem nezavřou a pak se otočím zpátky na muže.
"Co to mělo znamenat? Jak vidíte tak poslouchá normálně, kdybyste na něj nevytahovali tyhle krámy tak by třeba poslouchal i vás. A vy se divíte, že je agresivní?!" okřiknu všechny shromážděné. Ani nevím kde se ve mně bere ten náhlý vztek. Zvlášť pokud jde o péči o zvířata. No jistě tak tohle mi na tom celou dobu nehraje. Vždyť já se absolutně neumím starat o zvířata. Ani jsem nikdy žádné neměl pokud si vzpomínám. Možná morče, ale nestaral jsem se o něj takže asi už bude mrtvé. Najednou je mi ze mě samotného špatně. Má tohle být nějaký špatný vtip? Vždyť já se neumím starat o zvířata… o co jim sakra jde, když mi dávají tuhle práci?
"Tohle je naprosto normální proces cvičení. A navíc to zvíře už bylo agresivní od začátku, musíme ho nějak krotit. Nás nikdy neposlouchá jako tebe." Brání muž své zvyklosti, ale mě to moc nebere. Je mi jedno co říká, tohle prostě musí skončit.
"Tak to odteď normální proces cvičení nebude."
"A kdo mi v tom má zabránit, ty?" ušklíbne se na mě ten chlápek posměšně. S chutí bych mu vrazil, ale ovládnu se.
"Pokud vím tak ty se neumíš postarat absolutně o nic. Už teď je mi těch zvířat líto, že je dali na starost zrovna tobě. S tebou by to teda chytl." Odfrkne si muž a ve mně bodne ostrý hrot svědomí. Má pravdu. Dřív by mi nevadilo, kdyby o mě tohle někdo řekl, teď se ve mně vaří krev. Chci to změnit.
"Chci ho mít na starost." Otočím se rozhodně na rodiče.
"Co tím myslíš? Já myslím že na tebe už je to práce víc, než dost i když máš dát jen krmení pár zvířatům." Namítne matka. Znovu ten osten svědomí.
"Uvidíme, pokud se ukáže že jsi schopný dělat něco víc, než co jsme ti řekli, tak bys ho možná mohl i cvičit." Zamyslí se otec, ale to už je oba zavolají zpátky do práce a já tady zůstanu sám s tím chlapem.
"Tak ty si myslíš, že na to máš? Možná, že teď tě poslechl, ale příště ti ukousne hlavu ty hrdino." Podívá se na mě opovržlivě a odejde. S povzdechem si přiložím ruku na obličej. Co je to dneska za pitomý den? Nejradši bych celé tohle smazal a dělal jakože jsem šel ze školy rovnou domů. Jen si zapnul počítač a do večera brouzdal po netu. O nic jiného nestojím, jenže na to už je trochu pozdě.
Shlédnu na obvázanou ruku, ve které mi stále ještě pulzuje doznívající bolest. Zhluboka se nadechnu a zamířím k zavřeným dveřím. Je tu podivné ticho. Zatáhnu a vejdu do velké místnosti s holými zdmi. Na boční stěně visí zbraně nejrůznějších tvarů a použití, od pušek až po elektrické tyče, naproti téhle stěně je jediné zamřížované okno. Není ani tak velké jako v předchozí hale a rozhodně nestačí na prosvětlení celé místnosti. Nahoře jsou proto zavěšené podlouhlé zářivky, které vydávají otravný bzučivý zvuk. Vzadu naproti dveřím je potom vidět ocelovou mříž silnější, než ve zbytku klecích, stejně tak posílený je i pevný zámek. Cela na konci pokoje je zřejmě i o něco větší, než předchozí. Je v ní větší šero a chvilku mi trvá, než najdu pohledem vlka schouleného v zadním koutě kde je největší tma. Hned se setkám s jeho zlatými zraky a nemůžu si nevšimnout omluvy v jeho pohledu. To mě ale přece neobměkčí.
Přejdu k pootevřeným mřížím a vlezu za vlkem dovnitř. Asi bych to neměl dělat. Měl bych se bát, zvlášť po tom, co mi už jednou ublížil, ale stejně nemám strach. Něco mi říká, že se to nezopakuje.
"Co to mělo znamenat? Máš být tady a poslouchat. Kdybys je poslouchal nemuseli by na tebe vytahovat tyhle krámy." Okřiknu vlka přísně a mávnu rukou ke stěně ověšené zbraněmi. Vlk přede mnou zakňučí a schová čumák pod tlapky.
"No nekoukej tak. Na mě tyhle štěněčí oči neplatí. Kdybys byl co k čemu, tak bys nemusel být tady a já bych nemusel mít ruku v dlaze." Natáhnu k němu zraněnou ruku a vlk znovu zakňučí.
"A proč vůbec vypadáš jako vlk? Podívej se vedle, všichni tam vypadají normálně, tedy… vypadají jako lidi. Měl bys taky." Řeknu přísně a kdoví proč je mi najednou úzko. Nějak si nedovedu představit jak by vypadal jako člověk. Musel by být nádherný… probůh na co to myslím? Zatřesu hlavou a doufám, že v tomhle mě neposlechne. Nevím proč, ale nechci ho vidět v lidské podobě. Najednou mám strach, že to udělá. Opravdu si neumím vysvětlit proč najednou pociťuji takový strach a nervozitu. A stejně… podívám se po něm. Vlk vstane a přejde do vedlejšího rohu, který je ode mě trochu dál. Tam se stočí do klubíčka a nedívá se na mě.
"Ty ses naštval?" vyhrknu překvapeně. Vlk se na mě otočí se skoro ironickým pohledem. To si ze mě dělá srandu ne?
"Hele já jen konstatuji, že by ses měl chovat jako ostatní. A ostatní takhle nevypadají." Hádám se s ním. Co to se mnou je? Hádám se s vlkem? Jsem normální? Ne… toto je fakt uhozený, ale on to není tak úplně vlk, ne? I když, možná bych byl raději, kdyby to byl jen vlk.
Předmět mého zájmu na mě znovu stočí zlatavý pohled a tlumeně zavrčí. A zase mám ten nutkaví pocit, jako by mi někdo nasadil do hlavy další přesvědčení. Nevím jak to vím, ale on se urazil.
"Tak počkej, neříkám, že se mi takhle nelíbíš…" začnu se hned obhajovat, ale ten pohled co po mě hodí, mě zarazí v půlce věty. Vždyť on se mi vyloženě vysmívá. Má ze mě srandu? Ten parchant. Tentokrát jsem to já kdo se urazí a vypochoduje ven z cely. Hned za sebou zavřu a zamknu tlustý zámek. Vlk je v tu chvíli na tlapkách a překvapeně na mě kouká.
"Co je? S vlkem se tu vybavovat nebudu. A zvlášť ne s takovým jako ty." Štěknu na něj temně a zamířím z místnosti. Za sebou slyším omluvné kňučení a pak podivný škrábavý zvuk, ale už se ani neotočím a zavřu za sebou. To mi tak ještě chybělo, nechat se zesměšňovat psiskem.
"A tu ruku ti nepromíjím!" křiknu na něj přes dveře a vím, že mě slyšel. Připadám si trochu jako blázen. Rozhlédnu se po celách a zarazím se. Všechny lidské postavy jsou teď natěsnané u vchodů a koukají na mě. Někteří mají ve tváři pobavený, jiní zvědavý výraz.
"Co je?" vydechnu nejistě. Trochu mě ten pohled děsí. Co po mě chtějí? Proč na mě takhle koukají? Všimnu si, že brunetka, o které vím, že je vlastně kolie, se podívá po tmavovlasém mladíkovi v prostřední cele naproti. I ostatní si s nimi vymění pohledy, kterým vůbec nerozumím a pak na sebe mírně kývnou. Něco si odsouhlasili, ale mě stále uniká co.
"Asi se mu líbíš." Promluví na mě ona brunetka jemným zvonivým hlasem. Dlouhý pramen kaštanových vlasů si přitom zastrčí za ucho, jako by to udělala kterákoli jiná dívka. Zůstanu vyjeveně stát na místě a zírat na ně. Nevím proč, ale nečekal jsem, že umí mluvit. Připadá mi že mi tady nedochází až příliš moc věcí. Jak často už jsem si, za tu chvíli co tu jsem, pomyslel slovo nevím? No… hodně krát.
"Vy umíte mluvit?" vydechnu překvapeně a jsem už hodně nervózní. Připadám si jako by mě obklíčili.
"A co jsi čekal? Jsme možná psi, ale ovládáme i lidskou řeč. Jen s ní na nikoho nemluvíme. Nesmíš to nikomu říct, jasné?" odpoví mi brunetka a já doslova cítím jak mě jejich pohledy provrtávají skrz na skrz.
"Neřeknu. Ale proč se ke mně chováte jinak, než k ostatním?" musel jsem se zeptat, ta otázka mi teď straší v hlavě jako chytlavá písnička, které se nemůžete zbavit ať chcete sebevíc.
"Nevím, je na tobě něco zvláštního. Věříme ti. A líbilo se nám to představeníčko s Ryanem." Usměje se děvče pobaveně a s ní i pár dalších. Teď už si připadám trochu jinak. Jako by mě každou chvílí víc a víc vtahovali do jakéhosi tajného spolku. Mezi sebe. A nejhorší je, že mě se to líbí. Užívám si ten pocit, že jsem zasvěcen do něčeho tajného. Že jsem součástí nějaké tajné skupiny. Ale podvědomí strach z těch tvorů ve mně stále zůstává. Nemůžu je nazvat lidmi a nemůžu je nazvat zvířaty. Dokonce ani slovo mutanti by nebylo přesné. Co jsou? Zase nevím… a asi ani nikdy vědět nebudu. Ví to vůbec oni sami? Neřekl bych. A ptát se nehodlám.
"Na mě toho moc zvláštního není a Ryan… to myslíte toho vlka?" optám se a přistihnu se, že jsem trochu klidnější.
"Jo přesně toho. Posaď se, můžeme si vykládat jestli chceš." Vyzve mě drobný zrzek pohybem ruky k místu uprostřed chodby. Připadá mi trochu nefér sedět venku a koukat na ně jak jsou kolem mě všichni zavření. Napadne mě pustit je, ale jak bych pak vysvětlil, že utekli?
"Připadá mi to blbý vykládat si s někým kdo je zavřený v cele. Vám to nevadí?" namítnu a přejdu kousek blíž k nim.
"No my jsme zvyklí, ale kdybys nás chtěl pustit ven, taky bychom se nezlobili." Mrkne na mě pěkný brunet z nejvzdálenější cely.
"Já bych vás asi i pustil, ale moc vám nevěřím. Určitě byste utekli a mě by pak naši roztrhali na kusy." Řeknu a nejistě se zamračím.
"Neboj se, budeme tady a hned jak řekneš, vrátíme se zpátky do cel." Ujistí mě brunetka a já jí kdoví proč věřím, nebo možná jen chci věřit. Sledují můj váhavý výraz. Připadá mi, jako by mě zkoušeli co udělám. Jenže nemám ponětí, co se stane, když tímhle testem neprojdu. Rozhodnu se to risknout a zajdu pro klíče od jejich cel. V duchu si nadávám, že určitě dělám děsnou pitomost, ale stejně jim zamračeně odemknu. Jeden po druhém vylezou ven a začnou pochodovat po místnosti.
"Dávejte pozor, ať vás nikdo nevidí. Vsadím se, že by z toho byl pěknej průšvih." Rozhlédnu se bezradně kolem sebe. Vypadá to, že hned pochopí z čeho mám strach, protože nechají pobíhání a posedají si pohodlně na zem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama